Perfekcionismus. Samota. Oběť.

Být perfektní.
Být dokonalá.
Neudělat chybu.
Na všechno mít plán a ten dodržet.
Neustálý tlak na výkon.
Tlak na to, aby se vše dělalo správně - nikdy neudělat chybu, ty jsou známkou slabosti a selhání.

Znáte ten pocit? Ten neustálý tlak a touhu po dokonalosti?
Já sama přesně tohle nastavení znám opravdu k neuvěření dobře - možná až dokonale. 

Je to totiž doslova celý můj život, moje životní nastavení. I když teď už asi můžu napsat, ale trochu se toho bojím, že to spíš bylo mé životní nastavení už od mého dětství. Dneska už si cíleně - ovšem musím i dodat s velkým přemáháním sama sebe a svých vnitřních vzorců - dovoluji občas udělat chybu, občas něco nedokončit. Občas prostě jen tak nechat něco být. A nestarat se o to.

Je mi v tom na jednu stranu lehčeji, to nebudu lhát. Užívám si ten pocit jakéhosi osvobození. Ale na druhou stranu mi v té hlavě jede - kdybys to dodělala rovnou nebo udělala líp, už by ses k tomu nemusela vracet. 

Jak to máte s perfekcionismem vy?

Já sama perfekcionismus vnímám jako snahu o dokonalost, která je ale bohužel nedosažitelná. Můžu si o něčem nebo někom pomyslet, že je to naprosto dokonalé, ale není. Naprosté dokonalosti prostě nelze dosáhnout. Dokonalost neexistuje. 

A trvalo mi neskutečně let tohle opravdu zavnímat – a musím napsat zavnímat – ne pochopit. Jen si to uvědomit. Všimnout si toho. To je neskutečný výkon. Ale pochopení - to zatím fakt nehrozí. Tak daleko ještě vůbec nejsem. To by bylo příliš dokonalé 😀. 

Ale proč o tom vlastně píšu? Protože jsem si tak nějak uvědomila, že to naprosto ovlivňuje – a ne zrovna fajn způsobem – celý můj život. Je to můj celoživotní boj. Díky němu jsem si zažila vyhoření, dost pádů na „držku“, pocit neuznání – protože prostě nic není dost. A když už jsem si myslela, že jsem vyhrála, a je to v pohodě, a jsem dokonalá (haha), tak jsem dostala zase další „ťafku“. 

Přemýšlím, kdy naposledy… Možná i u tohoto článku. Tohle téma nosím v hlavě už několik týdnů/měsíců. Ale protože jsem nevěděla, jak to udělat, aby byl dokonalý, tak jsem to pořád odkládala - opravdu snad měsíc a půl. Všechno často potřebuji mít totálně perfektní. Takže fakt vím, o čem přesně píšu a co se mi děje v hlavě.

Nebo...

Teď jsem tím vytáčela mojí kamarádku při přípravě společné akce, kdy jsem ladila do úplně pidi podrobností scénář - opravdu několik dní prostě do noci. Následně mi připadalo, že ona se tomu úplně nevěnuje (nedává tomu tolik co já), aby to bylo dokonalé. A přitom jsem věděla, že to je zbytečné - že to stejně budeme spíš říkat a ladit podle aktuální situace přímo na místě. 

Ale u toho všeho mi došla jedna věc.
My, kteří máme nezvladatelnou touhu po perfekcionismu, se točíme v naprosto začarovaném kruhu. 

PERFEKCIONISMUS. SAMOTA. OBĚŤ.

Možná vás napadá – proč ta samota? Není to náhoda. Je to naprosto nevyhnutelný důsledek našeho vnitřního nastavení.

Proč?
Protože náš boj za dokonalost nás odpojuje – od sebe i od ostatních.
Protože my prostě vnitřně máme pocit, že nejsme DOST.
Dost dobří, dost krásní, dost chytří, dost hubení, dost tlustí, dost smutní, dost veselí, dost hloupí, dost… dost cokoli vás napadne.

A ve chvíli, kdy nejsme vnitřně dost sami pro sebe, tak v našem vlastním světě naprosto jasně nemůžeme být dost ani pro své okolí.

Nechápeme a nedokážeme připustit, že ostatní to mohou vnímat – a ve většině případů i vnímají – naprosto jinak. Nevidí všechny ty pro nás naprosto nepřekonatelné nedostatky, které my vnímáme, a drží nás zpátky a nepustí. Vidíme je jen my sami. A to všechno u nás může vést k pocitu, že jsme na to sami. Že nám vlastně nikdo nepomůže a nemůže to pochopit. A taky se nemůžeme s nikým potkat, protože pro ně nebudeme dost. 

No a pokud jsme v té samotě nebo pocitu odcizení dostatečně dlouho, tak se dokážeme přepnout i do pocitu oběti. Většinou oběti okolí. Cítíme, že nás nikdo nemá rád. Že nám ostatní nerozumí. Že nás ostatní nechtějí. A v těchto pocitech se dokážeme „rochnit“ neskutečně dlouho a taky důkladně. A přitom je to náš vlastní životní přístup, co nás sem dovedl. 

Ten náš perfekcionismus pak opravdu je začarovaným kruhem. Máme na sebe přehnaná očekávání, která nelze objektivně naplnit. Kvůli nim se dokážeme odcizit a uzavřít se i od našich blízkých, zpřetrhat kontakty. To bohužel nevyhnutelně vede k pocitu osamění a v důsledku toho i k pocitu a nastavení oběti. 

Občas se s tím snažíme něco udělat, vystoupit z toho, ale zase to vede jen k naší snaze o dokonalost. Protože když to uděláme dokonale, tak si nás všimnou, tak konečně budeme dost pro sebe i pro své okolí. Budeme mít hodnotu.

ALE!
Jednou provždy – DOKONALOST NEEXISTUJE! 
Kam se dostaneme?
Zase se jen uzavřeme – někde o samotě, sami v sobě, protože nedokážeme naplnit naše vlastní očekávání.
A i když si to uvědomíme, co nás čeká?
Pokusíme se to zkusit znovu.
Jenže hádejte, co se stane?
Zase selžeme.
A víte proč?
Protože dokonalost neexistuje. 

Nikdy neexistovala. Je to jen iluze, která nás drží v pasti. A my přitom zapomínáme na to nejdůležitější – že jsme dost, už teď. Takoví, jací jsme.

Takže co s tím?

Já sama s touhle touhou po dokonalosti zápasím neustále. Nebudu vám lhát, není to tak, že někdo mávne kouzelným proutkem a ono to zmizí. Nezmizí. Perfekcionismus je hodně těžký protivník, ale nějak se to zvládnout dá 🙂. Nejde o to změnit se přes noc, ale dělat malé kroky. Tady je pár věcí, které mně samotné pomáhají.

1) Chyby… Občas si prostě dovolím udělat chybu. 
- Když už se to stane, tak si ji přiznám, ale neplísním se za ni. Ale tedy ani nechválím. Snažím se ji příště už neudělat. 
- Chyby postupně vnímám ne jako selhání, ale jako přirozenou část mého růstu.
- Většinou se ptám sama sebe: Co se stane, když to nebude dokonalé?

2) Něco nedokončit… Tohle je pro mě osobně snad nejtěžší.
- Překonat tady sama sebe, že se svět nezboří, když to dodělám až zítra.
- Že jediný, kdo to ocení, když to udělám teď hned, jsem já.
- Přestat si “nalhávat”, že to dělám pro ostatní, že to potřebují - NE, dělám to pro sebe a svůj pocit.
- Prostě si postupně trénuji pocit, jaké to je, něco nedokončit a jen to nechat “uležet”. Občas se mi už i ukázalo, že to tak bylo v pořádku 🙂

3) Důležitost… Co je opravdu to důležité? 
- Vybírám si to, čemu věnuji svou energii. 
- Nemusím vždycky zvládnout úplně všechno.

4) Ocenit… Vím, že perfekcionismus je mou neoddělitelnou součástí.
- A v mnoha případech, když se dívám na svůj život zpět, mi velmi pomohl.
- Díky tomu už ho nevnímám jen negativně, ale dokážu ho i ocenit.
- Takže když už se stane, že se při podobném chování přistihnu, tak se prostě zastavím a popravdě se donutím zamyslet, jestli mi tady v té dané konkrétní situaci může pomoci, nebo nemůže. 
- Pokud ne, snažím se mu nepodlehnout.
- A pokud naopak ano - tak do toho jdu naplno a ještě se za to i pochválím.

Nebojuji už sama se sebou…

Je to mojí součástí. A v životě nejde o to, být dokonalí, ale být skuteční. Udělat chybu a nechat to být. Protože přesně v těchto chvílích si dovolujeme BÝT DOST - pro sebe i pro druhé.