Proč nejsme takoví, jací jsme?

Někdy si říkám, kolik rolí za den stihnu odehrát.
V práci jsem profesionálka, která všechno zvládá a nic ji nerozhodí.
Doma pro změnu ta, co se postará o všechny a na nic si nestěžuje.
Večer s přáteli zase někdo, kdo se směje a má pořád skvělou náladu, i když bych mnohem radši byla někde sama a zalezlá.

A mezi tím vším… KDE JSEM JÁ? Ta opravdová já?

Možná to znáte taky.
Ráno vstát a hned nasadit tu „správnou tvář“. Hlavně ji doma nezapomenout.

• Posadit se na rodinné oslavě a poslouchat narážky, místo abyste odešli.
• Zavřít pusu na poradě, protože přece nechcete být za tu, co jen kritizuje.
• Souhlasit s kamarádkou, i když to cítíte úplně jinak, protože by vás pak třeba už neměla ráda.
• Zůstat déle v práci, protože všichni čekají, že to zase zvládnete.
• Usmát se na kolegu, i když zrovna něco pokazil ve vaší práci.
• Říct doma „to nevadí, je to v pohodě“, i když už máte nervy na pochodu.

Od dětství jsme zvyklí přizpůsobovat se.
Co by na to řekli ostatní? Tohle se nedělá. Tyto a další podobné věty slýcháme ve svých životech velmi často.
A to co posloucháme, nás postupně formuje a utváří.
A tak děláme kompromisy.
Usmějeme se, i když se nám nechce.
Mlčíme, když máme chuť říct svůj názor.
Přitakáme, protože tak je to jednodušší.

Já sama ve svém životě mám pár osob, které vždy říkají, co si myslí a dokonce se tak podle toho i chovají. V jejich přítomnosti mě občas napadá - ty vado, to snad nemyslí vážně, to co teď říká? V tu chvíli si jsem nejistá a říkám si, jak na to bude reagovat okolí? To přece nemůže říkat takhle naplno. Ale na druhou stranu jsem šťastná, že v mém životě jsou. Protože jen díky nim jsem schopná si uvědomit a hlavně přiznat, jaké masky a role hraju v životě já sama.

Masky máme každý ty svoje vlastní...

Někdo tu hodnou, co nikdy neřekne ne.
Někdo tu výkonnou, která všechno zvládne.
Někdo tu zábavnou, aby zapadl.
Někdo tu tichou, aby si ho nikdo moc nevšímal.

A někdy se do těch masek tak zamotáme, že už ani nevíme, kdo jsme bez nich.
Možná bychom to ale měli zkusit zjistit.
Možná by pak ten život byl o něco jednodušší?

Jaké masky nosíte vy?

Kdy jste naposledy cítili, že jste to opravdu vy?
A kdy jste se naopak přistihli, že hrajete roli, která vám už dávno nesedí?

Možná je čas se na chvíli zastavit.
Nad těmito otázkami. Nad sebou.
Jaký má vlastně smysl být v dnešní době sám sebou?
A jde to vůbec, když všichni kolem čekají něco jiného?