Tenhle článek jsem chtěla napsat už fakt dlouho. Ale vždycky, když jsem začala, tak jsem cítila, že to co píšu, prostě není ono. A až dnes nadešel ten správný čas - zjistila jsem, proč mi to psaní prostě nešlo už dřív. Před časem se mnou dělala na téma ztrácení se i hledání rozhovor moje kamarádka Olga Bušková. Na konci článku si ho můžete pustit. Nicméně smysl tohoto článku je v něčem jiném.
Často čtu a slýchám tento citát:
“Pokud nemáte svůj vlastní plán, jste jen součástí plánu někoho jiného.”
Vždycky se mi líbil, ale asi až dneska jsem pochopila jeho hloubku a důležitost. Došlo mi, co se v mém životě opravdu změnilo. Nebylo o tom, že bych neměla dostatek svých plánů - kdepak - já jsem plánovací maniak se systematickým a logickým myšlením - NA VŠECHNO MUSÍM MÍT PLÁN. Takže plánů je u mě vždy dostatek.
Takže v čem to bylo? No, ty plány prostě nevycházely prostě ze mě. Zevnitř mě. Nebyly doopravdy MOJE. Moje uvažování bylo pořád ve smyslu - no jo, tohle bych měla, chtěla bych sice tohle, ale to ne, teď bych měla dělat toto, dělají to všichni. Tak jsem to dělala taky. A jak mi bylo? A čeho jsem dosáhla? Pár dní jsem ty plány plnila, ale pak mě začaly neskutečně štvát a začala jsem si tvořit nové a další plány, ještě sofistikovanější a taky ne moje. Takže pořád jak ten křeček v kolečku.
Nebyla jsem v tom šťastná. Pocit spokojenosti - nikde. Chvilku jsem měla radost, že jsem něco zvládla, ale nevydrželo to dlouho. Takový ten pocit naplnění, ten fakt chyběl. A víte, my - dokud nejsme fakt spokojení - tak nám prostě nic není dost. Pořád chceme něco dalšího a dalšího a přitom si neumíme užít ani to, co už máme teď. To, čeho už jsme dosáhli.
My jako lidé od přírody chceme být spokojení, toužíme po tom. Snažíme se pro to udělat všechno. Ale proto, abychom tohoto cíle dosáhli je nutné být k sobě upřímní. Brutálně upřímní, nalít si doslova a dopísmene čistého vína. Popovídat si sám se sebou a zjistit, co opravdu od života chceme. Nelhat si sám sobě, že to a to se spraví, nebo v tom a tom nám jednou bude dobře a zvykneme si. Zvykneme si, ale dobře nám nebude.
My všichni - jeden vedle druhého - jsme tu sami za sebe. Nežijeme život někoho jiného - žijeme jen svůj život a jen ten můžeme ovlivnit a nastavit tak, ať nám v něm je dobře. Každý z nás má tady na zemi vyměřený určitý čas - ať se nám to líbí nebo ne, je to tak. Všichni od okamžiku svého narození směřujeme ke své smrti. A je jen na nás samotných, jestli si tu cestu užijeme a budeme spokojení, nebo se budeme trápit a užírat něčím, co nedokážeme změnit.
Často myslíme na to, jak bychom mohli pomoct tomu nebo tomu. Je to krásné a ušlechtilé, a rozhodně v tom pokračujme. Ale mysleme i na sebe.
Protože když budeme spokojeni my sami, budou mnohem více spokojeni i naši nejbližší.
Moc vám přeji - najděte svou vlastní sílu, najděte sami sebe, probuďte v sobě odvahu a nebuďte jen ve víru plánů někoho jiného. Vytvořte si svůj vlastní plán - svou vlastní cestu! Protože to je jediná cesta ke šťastnému, spokojenému a naplněnému životu.
Mějte se krásně a zase někdy 🙂
Odkaz na rozhovor: Jak se neztratit sama v sobě
Obrázek je z fotobanky Unsplash.
This site is protected by reCAPTCHA and the Google. Privacy Policy and Terms of Service apply.
Super !!!