Když emoce bolí...

Zdá se vám to jako nesmysl? Jak nás můžou emoce bolet? Vždyť když je nechceme, tak je v sobě zatlučeme, potlačíme, schováme a to tak dokonale, že na ně zapomeneme i my sami. V lepším případě je aspoň budeme popírat sami před sebou nebo si je zakazovat cítit či projevovat, protože co by na to řekl ten nebo ta, kdybych se tu teď začala vztekat nebo brečet?

A víte co? Přesně tohle je ta naše pomyslná “cesta do pekel” - tedy cesta do bolesti, cesta k mnohým zdravotním problémům či k nevysvětlitelným neduhům, se kterými si naše medicína neví rady. Skvěle nám tady dokáže poradit, jak potlačit různé příznaky, ale nedokáže objevit jejich samotnou příčinu. A někdy na to třeba jen nemá čas. Protože buďme upřímní, ta cesta k našim zamknutým “pokladům” uvnitř nás, dokáže být mnohdy velmi trnitá.

Půjčím si tady doslovný úryvek z úžasné knihy: “Je možné, že bolesti, které vás trápí, souvisí s něčím, co potlačujete, čemu nevěnujete pozornost? Ta bolest možná není problém, ale jen způsob, jakým vás vaše tělo na nějaký problém upozorňuje. Když ignorujete emoční signály, může si vaše tělo říct, že asi budete potřebovat nějaké výraznější fyzické signály. A když ignorujete i tyto signály, přináší to opravdové potíže.”
Dr. Gabor Maté, Když tělo řekne NE

V těchto několika větách je shrnuto opravdu všechno. Je to naprostý základ. Tím, že potlačujeme své emoce, že si je nechceme přiznat, nechceme si dovolit je prožít, tak se někde v nás uvnitř prostě usazují. Jsou tam, jen se nemohou projevit, protože to nechceme dovolit. Naše tělesné bolístky jsou tak voláním našeho těla o pomoc. Jsou upozorněním na to, že je s ním něco v nepořádku. Něco, čemu bychom měli věnovat pozornost a zaměřit se na to.

Jenomže tím, že tyto EMOCE POTLAČÍME A NEPROŽIJEME JE, se dostáváme do STRESU. Způsobujeme si ho tím. Trápíme se tím vnitřně, užírá nás to. Místo abychom si třeba opravdu pořádně z plna hrdla zařvali vzteky, když nás něco naštve, tak nám v hlavě mohou jet třeba tyto myšlenky, kterými se začneme řídit:

• Co by si o mě pomysleli, kdybych tady teď začala ječet jako hysterka? To přece nemůžu. 
• Já přece nemůžu před svými dětmi ukázat, že se na něj zlobím nebo snad přímo vybuchnout vzteky! Musím být v klidu a působit vyrovnaně, ikdyž jsem uvnitř vzteky bez sebe.
• Nemůžu tu přeci teď říct, že s nimi nesouhlasím. Nechám si to pro sebe a ono to nějak dopadne. Určitě bych tím vyvolala hádku a já se přece nehádám a nevztekám. Jsem v klidu. Vesmír to zařídí.
• ...a určitě vás napadá mnoho dalších reakcí.

Takže nic neřekneme, ani si nezařveme vzteky, ani do ničeho nebouchneme. Prostě neuděláme vůbec nic. Takovéto programy či myšlenky nám dokážou jet v hlavě naprosto neustále. Naše mysl takto dokáže zpochybnit úplně všechno, co nás napadne nebo co chceme udělat. A my ji ve většině případů poslechneme a uvěříme tomu, co nám našeptává.

Potlačené emoce nám ale vůbec neslouží. Jednáme totiž v rozporu s tím, co opravdu cítíme a tento náš vlastní vnitřní rozpor nás dostává do stresu. Vnitřně bytostně toužíme dát najevo, co si myslíme, co se uvnitř nás děje a přitom si to vědomě zakazujeme a pohřbíme to. A tak jsme dál ve stresu. Postupem času v dlouhodobém stresu. V podstatě se postupně tímto jednáním dokážeme dostat až do bezmoci, kdy si opravdu nevíme rady, jak z toho ven. Dokonce už bychom i opravdu chtěli zařvat, ale už ani nevíme, jak na to. Ztratili jsme tu schopnost. 

Ovšem naše tělo je velmi chytré a velmi dobře to ví. Takže se nás snaží upozorňovat na to, že se mu tento dlouhodobý nesoulad nelíbí, zvědomuje nám, že je neustále ve stresu a že mu to neprospívá. A upozorňuje nás na to - zprvu malými bolístkami, nějakým píchnutím. A když to ignorujeme dostatečně dlouho a stále se chováme stejně, tak už nás to pak nebolí jenom trošku, ale pořádně. Dokonce se nám z toho může vyvinout opravdu velký zdravotní problém, který nás už opravdu zastaví a nedovolí nám v našem jednání pokračovat.

Naše vlastní tělo nám vystaví STOP-ku!

My už nemůžeme dál. Tělesné projevy nám to prostě nedovolí. A teď je to opravdu na nás a našem dalším jednání. Co teď vlastně můžeme udělat?

• Vezmeme si nějaký prášek, kapky nebo něco, co ztlumí akutní příznaky a pokračujeme dál jako dosud
• Zajedeme si na pohotovost a vezmeme si nějaký prášek, kapky nebo něco, co ztlumí akutní příznaky a pokračujeme dál jako dosud.
• Zavoláme si sanitku a v horším případě se podrobíme nějaké operaci a následně si vezmeme nějaký prášek, kapky nebo něco, co ztlumí akutní příznaky a pokračujeme dál jako dosud.
• Zastavíme se a začneme se litovat a ptát sami sebe, proč se tohle děje zrovna nám a proč zrovna teď a vezmeme si nějaký prášek, kapky nebo něco, co ztlumí akutní příznaky a pokračujeme dál jako dosud.
     
  A NEBO…
     
• …se opravdu zastavíme a opravdu se zamyslíme. A začneme se ptát sami sebe, svého vlastního těla:
  - Jestli nám tím třeba chce něco říct?
  - Jestli nás na něco neupozorňuje?
  - Jestli neděláme v životě něco špatně, co nám neprospívá?

Co se děje potom? Dostaneme odpovědi. Mohou být jakékoli, třeba nás jen něco zabolí nebo naopak ucítíme příjemný pocit či na chvilku bolest odezní. Nebo nás něco velmi rychle napadne a ikdyž nám to může připadat jako ta největší blbost, věnujme jí pozornost a zamysleme se nad ní. Teprve v těchto okamžicích a situacích se totiž začneme soustředit na to, jak už nedělat věci, kterými si ubližujeme, které nám neslouží a spíše nás poškozují. Začneme se zajímat o své tělo, o to, co cítíme, co prožíváme, co v sobě potlačujeme. Snažíme se to napravit. A i za tu nejmenší snahu o nápravu se nám naše tělo odvděčí a bude reagovat velmi pozitivně. No ale není to perpetum mobile. Pokud se po této mírné úlevě vrátíme zpět ke svému standardnímu chování, nic moc se nezmění. Budeme si ubližovat pořád stejně a taky pořád stejně trpět. 

PŘÍKLAD ZE ŽIVOTA:
Pro lepší představu se pojďme podívat na téma VZTEK S PODRAZEM a na to, jak se u nás v těle dokáže zviditelnit, když si nedáme možnost ho projevit. Potlačený vztek se nám nejčastěji projevuje na našem trávení, kde se to může projevit bolestí žaludku, nevolností, průjmem nebo i zácpou - záleží na to, co přesně řešíme. 

Situace: V práci místo Evy povýší Janu. A to i přesto, že Evě toto povýšení bylo přislíbeno, má za sebou několik pohovorů s nadřízenými a vše bylo schváleno. Eva to vnímá doslova jako podraz, protože Jana je tu teprve půl roku, neměla žádný pohovor, neúčastnila se výběrového řízení. Je to ovšem velmi dobrá kamarádka manželky šéfa oddělení. Nicméně na sobě nedá nic znát, Janě pogratuluje k povýšení a chová se, jakoby se nic nestalo a vůbec se jí to nedotklo. Přitom uvnitř ní se děje naprosté peklo.

Co tedy může cítit Eva konkrétně?

• Vztek, rozhořčení - jak se to vůbec mohlo stát? Jak je tohle možné? Nemůže se přes tuto situaci přenést. Pořád na to myslí a přemýšlí, kde udělala chybu.
  • Přesně v tomto případě jí bude bolet žaludek a horní část trávicího traktu. Tady totiž dochází ke zpracování “sousta/potravy” - v tomto případě naší situace s povýšením. Nedokáže to prostě zpracovat. Je to stejné jako s jídlem, když sníme něco špatného - nedokážeme to zpracovat a vyzvracíme to.
• Frustraci, nespravedlnost. Ví, že s tím nic nenadělá, už se to rozhodlo, ale stejně to vnímá jako podraz. Nedokáže to strávit.
  • Toto vnímání se projeví ve střevech a to bolestivostí a průjmem. Nedokážeme to normálně strávit a jen se to snažíme co nejrychleji vypudit z těla pryč.
• Eva to taky může cítit jako podraz ale i s pocitem “pošpinění či doslova znehodnocení její osoby”. Může mít pocit, že povýšením Jany došlo k její vlastní degradaci, že na danou pozici není dost dobrá, naopak je naprosto nedostatečná. V hlavě si může jet spoustu negativních scénářů, jak je k ničemu a už nikdy se na nic nebude chtít přihlásit a do ničeho pustit.
  • U takových pocitů se do reakce výše zapojí i slepé střevo, které přesně reaguje na podraz s kontextem pošpinění.

Možná se ptáte, jak z toho ven? Tohle nechcete zažívat, ale těmto nebo podobným myšlenkám se nedokážete ubránit - vždyť tyhle reakce jsou přece normální. Máte pravdu. Když už jsme v nějaké situaci, je velmi těžké se těmto pocitům ubránit a většinou to nedokážeme. 

To nejdůležitější, co pro sebe můžeme udělat je: PROJEVIT SVŮJ VZTEK

Opravdu dát najevo, co cítíme. Neschovat se za žádnou masku poslušné a přející kolegyně. Ale naplno projevit, co uvnitř cítíme. POZOR! Nenavádím vás k tomu, abyste někomu dali pěstí, i když by vám to asi mohlo pomoci. To fakt ne. Nemusíte jít ani do otevřené konfrontace. 

• Dovolte si projevit svůj vztek nebo cokoliv, co uvnitř sebe cítíte. 
• Tam, kde se cítíte bezpečně - doma, v koupelně, v lese, na louce, v ložnici pod dekou, …
• Do něčeho bouchněte, zakřičte si, plakejte, nadávejte, udělejte cokoliv, co vám pomůže vaše pocity vyjádřit. 
• Dostaňte je ZE SEBE VEN a nenechávejte je v sobě. 

To, že si dovolíte své emoce a pocity projevit, dokáže udělat ve vašem těle naprosté divy. Zachováte se totiž tak, jak to opravdu cítíte a nedostanete tak své tělo do stresu. A když už se do něj na chvíli dostanete, protože vás to přece jen emočně zasáhne, nezůstanete v něm dlouhodobě a nedojde k tomu, že by vám vaše vlastní tělo po čase vystavilo naprostou STOPku. 

Když si dovolíte své emoce projevit, nebudou vás bolet 🙂

Obrázek je z fotobanky Unsplash.