Používáte tlakový hrnec?

Mě když někdo poradí, ať to — třeba maso — hodím do „tlakáče“, úplně okamžitě mi naskočí po těle husí kůže. Okamžitě se mi vybaví všechny příběhy a články o tom, jak si při vaření někdo ublížil, protože tlakáč vybuchl, praskl nebo cokoli ještě jiného a horšího. Vidím poraněné rodiče a děti a moje představivost se rozjede na plné obrátky. Naprosto živě slyším to zlověstné syčení — pro mě „před katastrofou“.

A to jsou přesně ty důvody, proč u nás v kuchyni žádný tlakový hrnec prostě nenajdete. A to už jsem jich za svůj život pár dostala, ale vždycky nějak bez použití putovaly dále do světa. Moji důvěru si prostě nezískaly.

Ale proč se tady tak pouštím do tématu „Tlakový hrnec“? Samozřejmě to má hlubší smysl a význam. Tlakový hrnec je totiž jedním z nejčastějších vzorů našeho lidského chování. Je to naše nejčastější motivace k tomu, něco udělat. Vysvětlím to na jednoduchém příkladu ze života: Nutnost cvičení ze zdravotních důvodů.

Pokud nás potká nějaký zdravotní problém, který se dá vyřešit cvičením (nebo alespoň zlepšit), tak se něj většinou delší dobu díváme, pozorujeme ho, víme o něm, taky tušíme (ne-li moc dobře víme), že by nám cvičení pomohlo, ale pořád i tak jen pozorujeme. Cítíme tam sice takový malý tlak, ale pořád to není tak důležité, není to tak zásadní, abychom se tomu aktivně věnovali. Až se to ale v průběhu času naprosto nečekaně (jak se říká z ničeho nic) dostane do stádia, kdy už se tomu nebudeme moci vyhnout. Třeba nás ta „záda“ prostě kompletně bloknou a v lepším případě skončíme jen na pohotovosti a dostaneme injekci, v horším nás rovnou hospitalizují.

No a to je přesně ta situace, která nás dostane pod takový tlak, že prostě s tím cvičením musíme začít a začneme. Protože jinak bychom se už taky nemuseli pohnout vůbec. A pod tlakem toho, aby se nám daný stav nevrátil či nezhoršil, cvičíme. Cvičíme podle rozpisu a doporučení, všechno si hlídáme, ale není to vlastní. Cvičíme pouze proto, že musíme, abychom se vůbec v životě hýbali. To je naše motivace pro cvičení.

Nicméně i přesto, že to děláme, protože musíme, tak nám to cvičení prostě pomáhá. Začneme cítit první mírná zlepšení, cítíme se lépe a tlak (tedy naše motivace) začíná polevovat. Už nám není až tak zle, v podstatě je nám mnohem lépe (i když se jedná jen o mírná zlepšení) — v našem vlastním subjektivním vnímání je to obrovská změna a především úleva. A tak nás nenapadne nic jiného, než ve cvičení začít polevovat (přece už nemusím — je mi líp), až postupně přestaneme úplně.

A to je ONO — náš TLAKOVÝ HRNEC. Poleví tlak — polevíme i my. Je to motivace, která nás tzv. TLAČÍ. A protože velmi často vymizí, není vhodná. Jen málokdy s ní dosáhneme svého cíle. V našem příkladu zdraví — pohyblivosti. Naopak se ve většině případů dostaneme do ještě horšího stavu, než byl na začátku.

Ovšem jak z toho ven? Jde o naši motivaci. Mnohem lepší motivace je ta, která nás místo tlaku TÁHNE. Co tím myslím? Cokoli, co uvidíte před sebou jako skvělou budoucnost, která vás bude přitahovat. Tedy ne jen to, že v našem aktuálním příkladu budete schopni zase pohybu, ale třeba to, že se budete moci hýbat dlouhodobě, nebudou vás přepadávat bolesti zad, bude aktivní, budete mít víc energie, budete moci dělat spoustu dalších aktivit, které teď ve svém životě třeba nemáte. Pro každého z nás je to něco jiného.

Nemyslete si, že se nám tlakáček projevuje „jen“ pokud jde o naše zdraví. Vůbec ne — na tom se to jen velmi dobře dá vysvětlit :). Ale může se objevit např. v oblasti nakládání s penězi, v hubnutí, při důležitých rozhodnutích, u úkolů, do kterých se nám nechce, ... Projeví se v jakékoli situaci, kterou už nemůžeme vydržet, proto se rozhodneme pro změnu a začneme pod tímto tlakem danou situaci řešit.

Zkusme se tedy příště zastavit dřív než na nás něco začne tlačit a najít jinou motivaci — pozitivní, která nás potáhne a za kterou budeme chtít jít. Motivaci, která nás opravdu bude motivovat k tomu změnit své návyky a ne nás tlačit k něčemu, co vlastně nechceme.